The Twilight of "Homo Economicus"

A very interesting and inspirative little book crossed my hands. It is actually a transcription of an interview or a non-formal conversation of a Czech publicist Roman Chlupatý with a renowned Czech economist Tomáš Sedláček and a Canadian mathematician and publicist David Orrell.  The title „The Twilight of Homo Economicus“ (Soumrak Homo Economicus)  give us a hint about the main topic which is very understandably, yet in a detailed way explained to the reader.

In short, both specialists agree on what is the principal cause of the global economical crisis – the high wages of the bankers and their almost infinite power. Money and the power. 

There is crisis everywhere but the bankers always keep their salaries high and even increased. Sedláček points out that our overall trust in the economy is based on something very similar to the religious belief – that everything is going to be solved itself, somehow, someday, by the invisible hand of the market. But this is of course a big illusion, a myth. Also, the universal measure of the state economy yielded in the values of GDP is very misleading. It does not say anything significant about the economical raise or fall. There are only very few people who profit from the apparent economical improvement of a state. The gaps between rich and poor are growing larger.

If we dig deeper searching for a reason for our strong belief in economy, we reveal  nothing more that we are literally possessed by numbers. The numbers were always present in ancient philosophy, then in medieval theology and mystics. Then we have rennaisance science, Newton .. Newton could use a simple equation for any relation observed. Unfortunately, the economists wanted to follow this simplicity in their models. But surprisingly the models do not work. One could think this would change with the quantum mechanics, but there we find another problem – we cannot predict anything. Orrell, whose major are mathematical non-linear models, is underlying the fact that in economy the predictions cannot work – because they are based on the models that are developing throughout the spectre and by the time cease to be reliable (basically with every encounter with a bifurcation or emergent behaviour – we are simply following indeed the same scheme that we can observe in deterministic chaos models). In short, economical prognosis is not sustainable, even not possible! We can rely on probability in the weather forecast, it does not harm  anybody when we know something more or less accurate here. But in the terms of economy it is required to be precise. But probability does not promise such an output! Let´s just think for a while about e.g. cellular automata (Orrell´s example) or even more simplier, about table football (my example).

Economy basically doesn´t have and also cannot have the principle of uncertainty which is implemented to any theory working with probability. Moreover, we should also consider the uncertainty of uncertainty! Not to speak about the probability of probability! And after all not to mention that even the very first model can be wrong. Sedláček and Orrell found out that economy actually follows wrong models.

People are addicted to numbers. Numbers are gods for economists, economists are gods for non-economists. This is seriously a religion! But we are not able to admit that this is only a blind faith that doesn´t lead us anywhere. And this is dangerous.

But it is important to point out what has been already highlighted - that the most harmful are not the wrong theories and models (they can be always reconsidered, reviewed and continuously replaced). The worst danger lies actually in the power. The mainstream economical trend. The top of the mountain consisted of bankers, the millionaires who do not have any serious plans to change anything in this for them very prosperous system.

We´ve really been going hard for too long ..

Jeden den uvnitř galicijské levice

        Pro někoho, kdo se po více, než roce, chystá na místo činu, je návrat vždy pln neurčitého tušení, snažení se nic neočekávat, nicméně z toho pravděpodobně plynoucího podvědomého stresu. Namísto plačtivé nostalgie ale přišla sprcha krásných a nezapomenutelných momentů nahrnutých do jediného týdne; následující řádky spadají do rámce pouhého jednoho dne. 

         Po šesti letech, z nichž pět jsem ukrojila ze svého života a údajně darovala Santiagu de Compostela, jsem si uvědomila, že jsem spíše darovala tento kus koláče celé Galicii, čili severozápadnímu cípu Španělska, v jehož srdci Santiago leží. O Santiagu toho všichni mnoho slyšeli, ale nikdo neslyšel o Galicii. Santiago sice není moc velké město, je nicméně hlavním městem Galicie - centralizuje se zde galicijská kultura, parlament, a je to též mimo jiné významné centrum mnoha anarchistických či jinak levicových uskupení.

     Po celém španělském severu se táhne (s pomlkami) jakási samostatně správní zóna skládající se z Katalánska, Baskitska a Galicie. O prvních dvou se toho ví mnoho – Katalánsko je již nějakou dobu adeptem na osamostatnění se od Španělska jakožto země sociálně, kulturně i ekonomicky soběstačná; Baskitsko si vysloužilo svou nechvalnou pověst nemála pokusy o své osamostatnění za pomoci teroristických útoků radikálních separatistů. A Galicie? Co o ní víme? Pramálo, ba nic. Nedává totiž svou existenci nijak na odiv, což je jí samosebou velice na škodu. Neuškodí však připomenout, že též v Galicii nikdy nebylo málo pohnutek vedoucích k její nezávislosti na usurpátorském španělském státě. Nicméně Galicie si nikdy moc nevyskakovala, navzdory svému statusu vůbec nejchudšího španělského regionu.

       Co chybí zemi, která má svou vlastní kulturu, tradici, jazyk i zákony? Samostatnost. I nějaké to ekonomické bohatství by se našlo, kdyby přišlo na lámání půdy. Protože je ale Galicie všeobecně umírněnější, nenajdeme zde žádná radikální separatistická hnutí, nýbrž spíše tradičně-levicové „independentistické“ organizace. Co se myslí oním „tradičně-levicové“? Touto složeninou chci odkázat k původnímu marxismu, který byl zaměřen především sociálně, zabýval se pracovními podmínkami dělnické třídy, tvrdě kritizoval kapitalismus; zároveň se zde tento tradičně marxistický pohled mísí s revolučními prvky zapatismu a raným jihoamerickým komunismem. „Independentismem“ se myslí jakási lehčí forma separatismu (už jen ten název „separatismus“ v mnoha z nás automaticky evokuje terorismus); je to zkrátka nenásilné hnutí za nezávislost a kompletní autonomii, podobně jako je chápána nezávislost v Katalánsku.

   Raději ještě zdůrazním zmíněnou inspiraci tradičním komunismem, kterou téměř všechna mladá levicová hnutí i politické strany v Galicii prosazují. Tato inspirace skutečně vychází z oné ještě nepokřivené vize sociálního státu, beztřídní společnosti a občanských svobod. Pro tuto referenci byly též zvoleny příhodné symboly, jako je rudá hvězda nebo srp a kladivo, které můžeme v hojném počtu vídat na vlajkách levicových organizací při jakékoli demonstraci. Nejedná se tedy o pouhý boj proti kapitalismu tradičně proklamovaný anarchistickými hnutími, nicméně ucelený politický program, který má za cíl dosažení občanských svobod pro každého, zejména v pracovně-právních vztazích, sociálním statusu znevýhodněných skupin či přístupu ke vzdělání; k tomu se dnes přidává navíc solidarita s menšinami a všeobecný boj proti politické nadřazenosti a všudypřítomné korupci.

       Takto prezentovaná ideologie se jeví místním levicově smýšlejícím naprosto právoplatná, navíc sociální situace v Galicii přímo svádí k revoluci, a tak tato směs levicových myšlenek nabývá na urgenci, stále ale nikoli na radikalitě; revoluční náboj bohatě postačí bez uchylování se k násilí – lidé si již uvědomují, že terorismus není řešením, když bych měla zmínit nějaký fyzický akt protestu, tak popřípadě vandalismus. Ani tomu se nicméně příliš neholduje, když nepočítáme četné zdi popsané nacionalistickými, independentistickými či anarchofeministickými hesly.

        Nejčastějším projevem občanské nespokojenosti jsou demonstrace. Ve Španělsku jsou demonstrace velice častým jevem, neboť lze spatřovat ohrožené skupiny obyvatel na stále více místech, ať už se jedná o dlouhodobě nezaměstnané, propuštěné zaměstnance, zaměstnance s nepřijatelnými podmínkami či studenty, kteří nemají příliš nadějné vyhlídky. V mnoha oborech se projevila ekonomická krize, kvůli níž přišel nemalý počet lidí o práci a v horším případě i o bydlení, které bylo zaštítěno již nesplatitelnou hypotékou. Ostatně hnutí 15-M (2011) přímo z této nespokojenosti vzniklo a vzmohlo se po celé zemi, autonomní správní celky nevyjímaje. Na celostátní úrovni můžeme jakožto nejviditelnější výsledek všeobecných protestů pozorovat vznik nové politické strany Podemos, která nyní již několik let bojuje za sociální práva občanů a především proti politické korupci.

      Na lokální úrovni se do popředí staví kromě nejznámějších politických stran i strany, které jsou (nebo se snaží být) prospěšné v konkrétních geografických podmínkách. V Galicii je to např. Bloque Nacionalista Galego (BNG), kde se propaguje právě výše zmíněný levicově orientovaný program zaměřený především na praktické řešení nejpalčivějších sociálních problémů. Tím největším je již od počátku ekonomické krize stále hluboká nezaměstnanost, která ohrožuje nejen tradičně vulnerabilní skupiny (starší 50 let, zdravotně postižení, pracující ve ztrátovém sektoru), ale především absolventy vysokých škol. Osobně se znám s mnoha lidmi, kteří vystudovali vysokou školu, nicméně ve svém oboru nenalezli práci, proto se živí jako servírky, pouliční muzikanti, nebo zkrátka pobírají podporu v nezaměstnanosti, která je nicméně zaručena pouze na dobu určitou, což má za důsledek vytváření stále větší chudoby. Také pracovní podmínky se v mnoha ohledech zhoršily, a to jen na první pohled nepatrnou úpravou v pracovní smlouvě. Než se ale nedějete, z pracovního poměru na dobu neurčitou se stane pracovní poměr na dobu určitou, z plného úvazku se stane částečný, z pracovní smlouvy dohoda o výkonu práce, z dohody o výkonu práce ústní dohoda. Sama jsem tuto degradaci zažila před dvěma roky a spousta mladých lidí i nadále prokazatelně čelí podobným situacím, ze kterých pramení značná sociální i personální nejistota. Ze své osobní zkušenosti znám pouze galicijskou realitu, nicméně fakt, že Galicie je stále nejchudší oblastí Španělska, napovídá, že tamní situace je daleko více alarmující, než ve zbytku království.

        Pojďme se přesunout od teorie k praxi. O co levicová hnutí v Galicii usilují? Za co bojují? Jaká jsou jejich hlavní hesla, programy, projekty a inspirace? O inspiracích jsem se již výše zmínila, myšlenka sociálního, spravedlivého, tolerantního a neúplatného státu je většině hnutí společná, radikálnější levice samozřejmě polemizuje s udržitelností státu jakožto zaštiťující entity pro lidské soužití. Podívejme se tedy na jednotlivé organizace z hlediska jejich způsobu manifestace. A to přímo zevnitř jedné z nejvýznamnějších pouličních událostí roku, prvomájové demonstrace (či demonstrací), k jejímž účastníkům jsem dlouholetě patřila, nyní přicházím s kritickým pohledem migranta.

Přilétám do Santiaga de Compostela v sobotu ráno, 30. dubna, již v očekávání revolučního ducha, který má následující den ovládnout ulice. Jako vždy, v pravé poledne. Velký transparent mě poučuje o tom, že manifestační průvod bude mít počátek v místě zvaném Porta de Camino (obvyklé místo shromáždění byl vždy park Alameda, který je ale momentálně v okoupení pouťových atrakcí u příležitosti každoročních slavností na památku apoštola sv. Jakuba, k jehož hrobce sem přichází religiózní poutníci z celého světa). Navštěvuji právě probíhající slavnosti jara na ulici San Pedro i staré známé taverny v historickém centru, načež v neděli vstávám a vyrážím pozdě, s nadějí, že průvod ještě zastihnu na počátku cesty, stíhám jej nicméně až poté, co přešel náměstí Praza de Cervantes a dozvuky hesel se ozývají již z ulice Preguntoiro. Rychle se vmísím do davu, když v tom si uvědomuji, že vůbec nejsem v davu, ale ve shluku asi maximálně 40 lidí. Vidím ale, že se jedná pouze o demonstraci jedné jediné organizace - CNT (Confederación Nacional de Traballo – Národní konfederace práce). Toto uskupení je celonárodní anarcho-syndikalistickou organizací s lokálními frakcemi a jeho název napovídá, že ústředním programem je boj za důstojné pracovní podmínky (především dělnické třídy, která je opravdu nazývána „dělnickou třídou“). Dále CNT bojuje za sociální rovnost, občanské svobody, to vše v rámci autonomní galicijské samosprávy (rozumějme samostatném státním zřízení).

       Zaznívají hesla jako např. „Contra estado / contra capital / loita obreira / loita sindical“ (Proti kapitálu / proti státu / boj dělníků / boj syndikátu), „A loita está na rúa e non nos parlamentos.“ (Boj se děje na ulicích, nikoli v parlamentech.), „Que non se xoga coa clase traballadora.“ (Dělnická třída není panenka na hraní.), nebo „O capitalismo é o terrorismo.“ (Největší terrorismus je kapitalismus.). Z projevu jednoho z představitelů na závěrečném shromáždění cítím však jakýsi idealismus hraničící s utopií, když hovoří o vytvoření nové společnosti, kde si jsou všichni rovni a o boji dělnické třídy. Pokud však vezmeme v potaz onu rovnost jako rovnoprávnost či rovnost příležitostí a onen boj jako anarcho-syndikalistickou revoluci, jsme blíže stavu, který by mohl někdy v budoucnu nastat, a který je posléze též zmiňován spolu s kritikou nadnárodních společností, jež jsou označeny za monstra.

       To už však prochází kolem průvod jiné demonstrace, který vyšel z náměstí Praza Roxa zhruba ve stejnou dobu, a který je již daleko početnější. Zde se setkává hned několik anarchistických i levicových politických organizací, jako např. CIG (Confederación Intersindical Galega – Galicijská intersyndikální konfederace), Galiza Nova (Nová Galicie), BNG, anebo čerstvě vzniklý studentský levicový spolek Erguer (Povstání). Tento průvod je zakončen na náměstí Praterías sousedícím s katedrálou. Potkávám kamarádku Isabelle a jejího manžela, aktivní členy BNG, kousek opodál pomáhá s držením transparentu jejich šesnáctiletá dcera, členka výše zmíněného studentského hnutí. Řečníci oslavující První máj jakožto svátek všech pracujících vzpomínají na událost, která se stala před 130 lety v USA. Při masivních dělnických protestech za lepší pracovní podmínky, jejichž centrem bylo Chicago, byli policií zastřeleni čtyři demonstranti, stovky lidí byly zraněny. Např. CIG připomínají, že sociální vyloučenost dělnické třídy je patrná i dnes, pročež je nutno bojovat proti kapitalistickému vykořisťování. CIG si klade za cíl též poněkud utopistickou konstrukci beztřídní společnosti, ale též společnosti, jež je spravedlivá a solidární, jež je součástí světa, kde jsou všechny národy svobodné. A pak všichni sborově zpíváme Internacionálu v galicijštině. Zpíváme Internacionálu. Internacionálu. ! . Následuje další proslov. BNG se vymezuje proti vysoké nezaměstnanosti a s tím souvicejícímu odlivu mladých absolventů do zahraničí, též proti tomu, že platy i sociální dávky jsou v Galicii o hodně nižší, než kdekoli jinde ve Španělsku. Tato politická strana chce učinit konec zneužívání a diskriminace, chce vytvořit adekvátní pracovní podmínky a garantovat všem právo důstojně žít a pracovat ve vlastní zemi. To je dle BNG snadněji dosažitelné, pokud Galicie nabyde suverenity. A pak všichni sborově zpíváme galicijskou hymnu.

        Při obědě s Isabelle a její rodinou probíráme program BNG a jeho realizaci, inspiraci této strany i jiných levicových hnutí tradičním komunismem a velkou angažovanost mladých. Neboť pocházím, odkud pocházím, nabízí se zásadní otázka. Vhazuji do diskuse srovnání tohoto „nového“ komunismu s totalitními režimy na komunismu založenými. Vychází nám tvrzení, že dnešní galicijští komunisté dokážou vcelku reálně adaptovat tradiční komunistickou ideologii na aktuální sociální problémy, což je komunismus převeden do úplně jiné praxe, než na jakou jsme byli zvyklí za komunistického režimu například my v Československu. Jedná se totiž o systém založený na standardních principech demokracie, které jsou dnešními takzvanými demokraciemi nezřídka potlačovány.

   Během zapálené diskuse jsem si povšimla transparentu roztaženého nad vchodem do parku Alameda, stejného, který jsem viděla i předchozí den, ale zaregistrovala jsem jeden detail, který mi předtím unikl – demonstrace s počátkem v Porta de Camino začíná v 19h. V ten moment jsem si připadala, jako bych se škvírou v časoprostorovém kontinuu protáhla o něco nazpět. Neznamenalo to ale nic jiného, než že opravdu hlavní demonstrace dne mě teprve ještě čekala.

      

        Po náležité odpolední siestě se tedy vydávám na třetí prvomájové shromáždění, jehož hlavní téma bylo již dopředu vymezeno – proti rasismu a xenofobii. Sice se na této akci sešlo méně lidí, než na demonstraci druhé, kvantitu však rozhodně přebila kvalita. Několik minut poté, co se průvod rozpohyboval směrem do historického centra, se ke mě přifařil pán středního věku (čímž mám na mysli asi 50 let) a španělsky se mě zeptal, kdo tuhle akci organizuje. To mi bylo podezřelé, ale i tak jsem mu pravdivě odpověděla (v galicijštině): „Lidé.“

      Hlavní poslání manifestace bylo již od začátku jasné, zaznívají hesla na podporu uprchlíků, jako např. „Ningúna persona é ilegal!“ - Žádný člověk není ilegální! Postupně se ukazuje, že toto poněkud úzké téma slouží též jako rámec pro protest proti nejvíce alarmujícím skutečnostem, které v Galicii obyvatele sužují, jako je např. násilí na ženách („Se tocas a ela, toca nos a todas!“ – Jestli na ni sáhneš, sáhni na nás všechny!“), problematika bydlení („Nin casas sen xente, nin xente sen casa.“ – Ani domy bez lidí, ani lidé bez domovů.“), korupce, nebo věznění anarchistických aktivistů („Non pode ser, non pode ser, os probes na cadea e os corruptos no poder!“ - Tak to přece nejde, tak to přece nejde, chudí sedí ve vězení, korupčníci vládnou zemi!“ Opět znějí již známé fráze mířené proti kapitalismu.

      Co však je na této demonstraci jiné, je její intenzita. Všudypřítomné petardy, kouř, sirény. Stoupající adrenalin. Pocit nebezpečí. Na ulici postávají ti samí policejní příslušníci, jako dopoledne, tentokráte jsou ale navíc vybaveni helmami. Nicméně žádné násilnosti se nekonají, jako ostatně vždy.. Jedinou obětí se stává odpadkový koš explodující po vhození několika petard. Je tohle zločin oproti zločinům, které páchá stát na nevinných občanech? Hlavou mi pouze probíhá jedno z dnešních hesel v pozměněné formě: „Největší vandalismus je kapitalismus.“

        Epilog. Taverna Javichi ležící ve střední části ulice San Pedro. Za barem její majitel, zavalitý Javi, který rozrážel včera svými tučnými lokty štamgasty postávající kolem jeho stánku s pivem, aby mě po více, než roce upoceně objal v nekonečném davu proudícím pomalým posunem vstříc slavnostem jara. Přichází postarší pár. Pán se ptá, zda barman mluví anglicky. Javi rezolutně odpovídá, že nikoli. Já, u baru stojící a mladé bílé víno z typické mističky pijící, nabízím se k překladu. Pán si přeje něco silného pro něj a svou paní, která má rýmu. Doporučuji typickou pálenku augardente, což se setkává s úspěchem a vychází najevo, že manželé jsou z Dánska. Zapředu s pánem hovor, který se přirozeně stočí na sociální situaci ve Španělsku, a to, co mi pán vypráví o dánské politice sociálního blahobytu, zní mi jako utopie, nad kterou jsem se dnešního dne pozastavovala v souvislosti s projekcemi zdejších levicových spolků. Nyní jsem si uvědomila, že stát podporující a realizující sociální rovnost opravdu může existovat, a že může jít ve všech směrech příkladem současnému Španělsku. Současnému Španělsku, které se momentálně nachází v období chaotického bezvládí, k němuž přispěla každodenně odhalovaná velkokorupce. Můžeme pouze doufat, že volby přinesou změnu. Právě v tomto mezidobí si lidé mají možnost uvědomit, že velké politické strany zkorodované korupcí již nemají ve vládě místo, a šanci by tak měly dostat menší strany s ujasněným politickým profilem. Uvidíme, zda se španělský královský kůň konečně vzchopí, a zda Galicie přestane vlát na jeho divokém ohonu. Na ohonu, který se za pouhý týden stihl opět stát mým druhým domovem.

Europe is Kaput. Long live Europe!

If you don´t know what to do with the otherwise wasted Sunday evening, I have a suggestion: leťs watch a very actual philosophical discussion about rise and fall of Europe in the mirror of world´s violence increase, political and economical interests and omnipresent migration.

Starring: Slavoj Žižek, Yanis Varoufakis, Julian Assange

The Idea Of A Superfluous Man

        "People .. What a bunch of bastards!"

Roy, The IT Crowd

         A superfluous man (in Russian лишний человек – lishniy cheloviek) – a term which comes from classical 19th century Russian literature refers to a person who doesn’t do anything useful in his/her life, stays usually at home and is non-productive for the society. The life of such a person is wasted and in wider horizon we can say useless.

       Why am I writing about superfluous man now? I´ve been thinking about this topic for longer time by now, but in slightly different sense. In Russian classical sense these people (like Oblomov, who is probably the best example of such a kind of man) are aware of their position but they are so passive that they don´t want and maybe can´t do anything about it. They wouldn´t change their situation on their own and they aren´t even interested in doing so. The sense I am thinking about is more pushed into the sphere of wasted and useless life. And I don´t even mean it in the wider discourse of society, because it´s doubtful whether somebody wants to be useful just for the sake of society nowadays (I don´t.). I mean it strictly in the sense of one´s own personal life and it´s developing.

       I am thinking about so many wasted lives, so many wasted people who – and this is the difference from classical superfluous man sense – think that their lives actually are meaningful, or they even don´t think about meaningfulness of their lives .. they just are. They just are and don´t know or better, don´t want to assume that their life is wasted. But what do they do to defend their position? Can they do anything useful to develop themselves? Can they do anything useful in order to help another people or animals who need help? Do they have any hobbies, interests, activities? If you know somebody who would answer to all these questions “no” and still think about him/herself that the life they are living is worth living, we have to stop here and discuss.

           People have to act. People have to do something worth doing. People should create, and if they can´t create, they should work on something meaningful (and doesn´t matter whether it means something only to themselves), and if they can´t work on something meaningful, they should help each other, and if they can’t help each other, they should have at least some interests that help them develop. And if people can´t develop, their lives are useless.

           When people let the system chew and eventually swallow their selves, they become identified with the grey mass. They wake up every day, go to work, return from work, play PC games and eat pizza, every week they go shopping, they maintain heterosexual couple relationships, they have two kids, mortgage, and they die of cancer or heart attack. This is a profile of an average people who vote, go for romantic dinners and family holidays, collect supermarket coupons and always smile on photos. They think they are happy, and maybe they really are happy, but does their life mean anything itself? I don´t want to generalize but in this profile you can find at least one feature that matches to the “crowd”.

          José Ortega y Gasset called this type of man a “mass-man” (hombre masa) and he stated clearly that this kind of people is the majority in the society and that these people are seriously threatening the status of the educated and noble people.

            So I moved from the original idea of a superfluous man to the mass-man – something between these extremes yields an unnecessary, needless man that I described above. A man who probably serves as a government target (because a government is not a society – when someone says he´s serving the society, it´s usually a government he´s serving). From this point of view, we can see people as a whole and consider that there are many who fulfil the requirements to be useless.

         All great philosophers of past times described somehow the mass people – e. g. those who forget when they are sleeping, but don´t remember even when they are awake (Hérakleitos). This classification of people was the reason why Nietzsche (who was sceptical about all ancient philosophy) actually liked Hérakleitos; because Nietzsche´s philosophy is in its nature based on the dichotomy of “lower” and “higher” man.

And when we consider it from the today´s point of view, we don´t have to do anything but agree. We live in the world, where a considerable space is occupied by superfluous, useless, wasted, or whatever-you-want-to-call-it people. We can´t do anything about it, because when we start to educate them, they would response aggressively. Their brains are not designed to process useful or important information. What they think is important, is the most useless stuff ever. We can´t do anything because if we do so, it would be an attack to their rights.

However, what is remarkable and not very common to consider in this case (and I found it accidentally by dealing with the issue personally) is that this profile also matches very well to the people who actually aren´t a typical mass people described above (and they usually don´t even want to be a part of a system), but they waste their lives in another ways like doing drugs (but not for their own enrichment of the mind but in a sense they are not productive at all, they are just hanging around, dedicate themselves to small size criminality, play stupid games, watch monotonous porn movies or even gamble seriously, they don´t develop at all and they mostly end up in completely the same scenario as if they were the mass - when you start to educate them, they would response aggressively attacking you for your thought flow which obviously can´t be perceived within their range of intelligence that is constantly going flatter and thinner).

These examples are actually strong opposites which is quite interesting discovery – one group comes from the core mainstream of the society, the other one from it´s very edge. Still they both can become useless mass anyway. Different means but the same result. And still we can´t do anything because if we do so, it would be an attack to their rights.

Therefore, the Declaration of Human Rights should be slightly modified by adding one item: “Everybody has the right to be useless.”

Love and marriage

„Love and marriage, love and marriage, they go toghether like a horse and carriage ..“

Frank Sinatra

            This fragment of a well-known song serves us as a good example what love or love in connection to marriage can mean to us.

            First of all – in the song there is presented a clear stereotype: horse and carriage, two inseparable items in the old times. So if we take this comparison to our purposes, love and marriage is a full-time stereotype par excellence. But in spite of this inseparability it is better to analyze these two items separately first.

            Let’s talk about love.

          I will talk about love in its most common meaning (in old Greek we would call it eros). I share my opinion to love with my favourite sci-fi sitcom character Arnold Rimmer: love is a mental disease that was invented by bankers to make us go overdrawn. In fact it is a kind of mental disease .. and it attacks almost everyone at least once in a lifetime. But it doesn´t last very long as it is one of those short-time emotional distortion like e. g. happiness (about happiness I will make some points some time later). Since human kind is so emotional, we can hardly avoid it, but sometimes we just confuse ourselves with thinking about what love really is. Because it is nothing else that a sudden emotional rise-up caused by hormones. And that is the point – all is caused by hormones, so what we think is love, in fact is .. sex. Or better - calling for sexual intercourse that should happen in the near future. And of course, as we humans are so emotional, we don´t realize that all this is physical, and not sentimental, and this is the mayor confusion that we make about love. Of course unconsciously. So if we hear to sing “let´s get physical” and we scandalize ourselves about the lack of emotionality of some people, we have to admit that we are all equal.

                                                                                                        

            So what can we say now about marriage?

            Some want to get married to make their love eternal. But this intention results ridiculous according to what I mentioned above about love. Nevertheless, there is another extreme – some people who really believe in love think about marriage as an end of love. For instance, in one 105 years old short story by a Czech decadent writer Arthur Breisky the main character is doubting whether it is possible to live with a heart but not to love. He compares it to literally cutting off the heart and still continuing alive. But there is another man, The Knight of Death, who silence the pathetic romantic: “But it is possible to anaesthetize the heart. Some do that with alcohol, some with marriage, some with ambition, some with occupation and only the wisest ones with knowledge.” According to this opinion marriage is something that is in opposition to love.

            I think marriage is something that gives formality to a relationship in a way that both can have some advantages from it. Yes, it sounds a little bit violent saying “to profit from a relationship”, but isn´t it a point of marriage? To formalize a relationship has clear advantages and in certain way this is also the point when some can say the love is over, when you start to consider your partner rather a business partner. But many people get married to formalize first of all the status of children who are either already present, or on the way, or planned. So in fact, marriage is a prototype of prefabricated life. It is a status that is recommended, approved and supported by state. You become easily the part of state controlled system and this obviously brings the situation when you lose a part of your freedom. Some can say that on the other hand your liberty is strengthened by marriage, but I am talking about freedom which is different from liberty in its extension (maybe it should be good to write some time about freedom and liberty too).

           In conclusion, we have a reason not to acknowledge love, and we have a reason not to acknowledge marriage. And if we put these two items together – a mental disease with a pursuit of being a part of officially controlled system -  we get something a bit ill and self-destructive, I would say.

So if you believe in love and marriage, it doesn´t necessarily mean that you are absolutely socialized; maybe you are just conscious about social stereotypes and willing to live in them. And particularly the system tells us what is acceptable in a “healthy” society and this makes people uniform. When I say “socialize” I mean the ability to live with people who don´t want to be a part of the system and to accept the differences of choices how some people want to live. Socialization mustn´t mean uniformity. But as far as I know it is other way round (and it is because of the system which is saying so).

And this makes me say this statement: first we have to free ourselves from social stereotypes and then we realize that all we know about love and marriage is artificially invented stuff. We have to be able to think by ourselves, not by the patterns given by society or system.

On Parot Doctrine Again. The Problem of „Justice“

           I wrote about the “Parot Doctrine” some time ago in connection with separatism in Spain. Now I want to get back to this doctrine for another reason. There are also other cases that have been touched by this doctrine and this time it´s not so easy to deal with it. I talk about violent murderers of young girls who, thanks to the Parot Doctrine, have left prisons as well.

            The case is that the Supreme Court in Strasbourg have to be “just” to everyone – if they release the ETA terrorists, they have to release also other prisoners who are in the same situation. But still there´s a smell of absurdity in all this. The problem is that all the people are equal before the law and in case of a crime, it´s the result of a crime that counts. It means that it doesn´t matter what´s the motivation in committing a crime; if the result is death of other person, assassins, serial killers or terrorists end up in more or less the same sentence. And now, when I think about the psychopathic killer who brutally violated and then murdered three young girls some thirty years ago and today he can freely leave the prison, I just can´t understand the kind of justice that can permit this. But it´s simple, as I briefly sketched before – the justice have to obey laws and laws are in a vast majority consequencialist. What´s that mean? Only that there is considered only the deed, the final result of an act, not its purpose or intention. And rationally in most situations we are consequencialists – in ordinary life it doesn´t mean nothing more than utilitarism. But still I can´t help myself being somehow deontologistic in justice issues.

            Of course there´s a big problem in considering what the people are thinking before they do something or in a process of doing something. Maybe they think they are doing the great service for all the mankind and that the eternal life is waiting for them while they blow the bomb that is fixed to their body in the crowded bus. And maybe the murderer thinks he saves the little girl from this cruel world by cutting her head off .. I just want to demonstrate that each and every case has its own history and they can´t be classified simply according to corresponding laws. Because there is a difference between the case that you brutally kill with your own hands a young girl and know very well what you´re doing and the case that you blow the time-bomb under a politicians car (and know very well what you´re doing). I think here they should be considered the reasons and I also think that the reason “to satisfy my sadistic tastes” is little bit different from “to demonstrate a political inconvenience”. Yes, in both cases they are dead people as a result, and in both cases the people responsible for these deaths are sentenced for example to 30 years of prison. And eventually, in both cases the people responsible for these deaths are released after these 30 years of prison and you just have to ask “is that no one sees the difference between these two cases?”

            And at the same time we can say the justice is too consequencialist, we have to admit that sometimes it is deontologistic as well. For example in cases of self defence, or the favourite one these days, mental incompetence. So if there´s a kind of sentimental understanding at the side of a court in these cases and on the other hand they just let go a brutal murderer who even don´t regret what he had done, it´s highly incoherent.

            But, the problems don´t end up here, not at all! Let´s consider that the beast who killed those girls should get rotten in the prison until his final day. And let´s consider that prisoners live sometimes considerably better than the people with minimal income. Is this just? So we start to think about the death penalty, but yet it´s not enough! I have always thought about death penalty that it´s being so useless because those who are sentenced to death don´t even care – they would prefer death before living in prison for many years or until their natural death; so they understand death as a rescue, a redemption. And maybe some of them admit they deserve to die for what they have done but still it is a kind of escape – just die, that´s all, bye .. I don´t accept such a punishment. It´s somehow not enough for me. And of course there´s a problem of judicial errors – when the wrong person is sentenced to death, there´s no remedy.

            The Middle Ages is not my favourite epoch, but the only thing I always liked on it were those very elaborated torture methods and I seriously would put back the punishment of torture up to date. Why should the poor parents of all those murdered children live with the feeling that the guilty one is living a quite happy life in prison, with all the advantages like studying, doing sports, theatre and whatever else. And in case the guilty one is already dead, what´s the point then? The maniacs just should be taken to being tortured like in Middle Ages – they had very sophisticated kinds of torture then and I think these methods should be resuscitated and applied today as an effective punishment.

            So, to sum up, these days in only one case of one doctrine, we can see how many problems we actually have to deal with if we think about justice – consequencialism, deontology, death penalty, life in prisons, satisfaction of survivors or victims .. I think this is not my last word about judicial sphere.

On Christmas Part Two (The Historical View)

            Why do we celebrate Christmas? And what leads us, atheists, to celebrate it as well? Is there any explanation to why we spend the last days of the year like this? I think everything that has any historical background have to be explainable. But the explanations are diverse according to your country, religion or whatever can determine your life just because you believe in something.

            First, there is a well known story about a child being born in a stable somewhere in Bethlehem. There are some divine factors that are added to the story from the beginning, like the big light in the sky and angels´ singing at the time of the birth of Jesus, which is supposed to be a sign that something special was happening (literally that a messiah has been born). And then the most significant feature of the story: the mother´s virginity. This is basically what do Christians believe in. But you don´t have to be Christian to believe the story as well. As a child you believe all the stories your parents or your teachers tell you, on Christmas time you sing Christmas songs at school or in a choir, so your consciousness is full of this story and if you grow up to a Christian, it´s probable that you would still believe it.

Christians are not truth seekers. They just believe. I am a truth seeker. I don´t believe what anyone says until it´s proved. All right, I define what I mean by “truth” here – I mean something that is proved to be historically probable. In history there are only probabilities. You can´t say if something was like this if you weren´t there. Yes, there are manuscripts and other documents, however they can be fake or just wrongly interpreted due to misunderstandings. You have to search very carefully and choose those documents that are more probable by comparing them among one another. And that´s it – there´s no truth, only most probable story; and I will tell you now the most probable story.

            I´ll start with the main character of the story – Jesus. Who really was Jesus and why was his birth so special to some of us? What we can say is that there are no credible historical sources considering his life or death. But at least there´s a vast majority of contemporary historians and Bible interpreters who agree that Jesus was a real historical person. As far as we know about his parents, it was a woman called Maria and an unknown (but physically existing) man who obviously wasn´t Joseph, Maria´s husband. Maybe from there comes the strange story about a child born from a virgin – the family of Maria or/and Joseph simply couldn´t stand the shame and they just invented their version.

            But what is here of more interest is Jesus´ birth, isn´t it? So, there´s no evidence when he was really born, but it seems that it had to be at the time of the Roman census which can be historically dated to 7^th-6^th century B.C. (although that “B.C.” obviously wasn´t “B.C.” yet .. uff, it´s starting to be a bit confusing ..) under the reign of Herod the Great, the king of Judea.  So, it wasn´t a year 0 .. but of course Christians had to make from the birth of Jesus a special event, so they came with a year 0 and that´s the point.

            We can say, well, all right, but at least he could be born at December 25^th, that could have a value for us anyway. Well, I don´t like to disappoint someone, but this date is only a well developed fiction. This date was chosen by early Christian theologians on purpose to replace the old pagan festivities of the winter solstice (the Christians just envied the Romans their great Saturnalia festivities, or they just wanted to banish everything pagan and make it christian, so they made this “Grand Theft Saturnalia”).

More than illustrative!

            But hang on, we can also count the Jesus´ birth from another point of view – astronomy. There´s a speculation about the huge star (or shining of stars) that appeared when the child was born, so some contemporary specialists in astronomy tried to calculate the position of the planets at that time which could explain this appearance in the sky. And according to these calculations it could happen most probably from May to September, year 7 B.C. when a considerable light conjunction between Saturn and Jupiter occurred. Could be.

            And finally, where was baby Jesus really born? It´s not very probable he was born in Bethlehem in Judea, rather (and many New Testament´s notes tell it) he was born in Nazareth in Galilea. Once more, the place was chosen a posteriori on purpose by evangelists to fulfil a prophecy that the king of Izrael would be born in Bethlehem.

            So, we don´t know exactly when Jesus was born and the place of his birth is another fake information that many people ignore today. Also we can´t say nothing about his divinity – his mother was an ordinary woman and his pater incertus est. Another form of divinize the child could also be using a prophecy (again, a posteriori). This time it was Isaiah, chap. 7/14 where there´s said something about a virgin that conceive a son. But nothing like this had happened and can never happen, because it´s just a nonsense. So why should we believe in divinity of this child after all? Because he, as a poor step-son of a carpenter, became a well known illusionist? Come on .. Actually, I can give more space to the life of Jesus in some of the next posts. 

So, what are the conclusions about the historical meaning of Christmas? You can see that there is not much to talk about. It´s all (and its traditional habits as well) stolen from old pagan festivities and habits. So if today some atheists celebrate Christmas, it is or because they really celebrate the winter solstice, or they are so submerged in the western Christian-based society that they don´t care at all and celebrate it blindly with the majority of the people.

But, I would like to mention that also in pagan celebrations there are some divine features or rituals that shouldn´t have a place in a healthy mind of a good atheist. A good atheist is simply free from any transcendental belief or ritual. Everything that smells like rituality smells bad. And Christmas do smell.