Pro
někoho, kdo se po více, než roce, chystá na místo
činu, je návrat vždy pln neurčitého tušení,
snažení se nic neočekávat, nicméně z toho
pravděpodobně plynoucího podvědomého stresu. Namísto
plačtivé nostalgie ale přišla sprcha krásných
a nezapomenutelných momentů nahrnutých do jediného týdne; následující řádky spadají do rámce pouhého jednoho dne.
Po šesti letech, z nichž pět
jsem ukrojila ze svého života a údajně darovala
Santiagu de Compostela, jsem si uvědomila, že jsem spíše
darovala tento kus koláče celé Galicii, čili
severozápadnímu cípu Španělska, v jehož srdci
Santiago leží. O Santiagu toho všichni mnoho slyšeli, ale
nikdo neslyšel o Galicii. Santiago sice není moc velké
město, je nicméně hlavním městem Galicie - centralizuje se zde galicijská kultura, parlament, a je to též mimo jiné významné centrum mnoha
anarchistických či jinak levicových uskupení.

Po celém
španělském severu se táhne (s pomlkami) jakási samostatně
správní zóna skládající se
z Katalánska, Baskitska a Galicie. O prvních dvou se
toho ví mnoho – Katalánsko je již nějakou dobu
adeptem na osamostatnění se od Španělska jakožto země
sociálně, kulturně i ekonomicky soběstačná;
Baskitsko si vysloužilo svou nechvalnou pověst nemála pokusy
o své osamostatnění za pomoci teroristických
útoků radikálních separatistů. A Galicie? Co o
ní víme? Pramálo, ba nic. Nedává
totiž svou existenci nijak na odiv, což je jí samosebou
velice na škodu. Neuškodí však připomenout, že též
v Galicii nikdy nebylo málo pohnutek vedoucích k její
nezávislosti na usurpátorském španělském
státě. Nicméně Galicie si nikdy moc nevyskakovala,
navzdory svému statusu vůbec nejchudšího španělského
regionu.

Co chybí zemi,
která má svou vlastní kulturu, tradici, jazyk i
zákony? Samostatnost. I nějaké to ekonomické
bohatství by se našlo, kdyby přišlo na lámání
půdy. Protože je ale Galicie všeobecně umírněnější,
nenajdeme zde žádná radikální
separatistická hnutí, nýbrž spíše
tradičně-levicové „independentistické“
organizace. Co se myslí oním „tradičně-levicové“?
Touto složeninou chci odkázat k původnímu marxismu,
který byl zaměřen především sociálně,
zabýval se pracovními podmínkami dělnické
třídy, tvrdě kritizoval kapitalismus; zároveň se zde
tento tradičně marxistický pohled mísí s
revolučními prvky zapatismu a raným jihoamerickým
komunismem. „Independentismem“ se myslí jakási
lehčí forma separatismu (už jen ten název
„separatismus“ v mnoha z nás automaticky evokuje
terorismus); je to zkrátka nenásilné hnutí
za nezávislost a kompletní autonomii, podobně jako je
chápána nezávislost v Katalánsku.

Raději ještě
zdůrazním zmíněnou inspiraci tradičním
komunismem, kterou téměř všechna mladá levicová
hnutí i politické strany v Galicii prosazují.
Tato inspirace skutečně vychází z oné ještě
nepokřivené vize sociálního státu,
beztřídní společnosti a občanských svobod.
Pro tuto referenci byly též zvoleny příhodné
symboly, jako je rudá hvězda nebo srp a kladivo, které
můžeme v hojném počtu vídat na vlajkách
levicových organizací při jakékoli demonstraci.
Nejedná se tedy o pouhý boj proti kapitalismu tradičně
proklamovaný anarchistickými hnutími, nicméně
ucelený politický program, který má za
cíl dosažení občanských svobod pro každého,
zejména v pracovně-právních vztazích,
sociálním statusu znevýhodněných skupin
či přístupu ke vzdělání; k tomu se dnes
přidává navíc solidarita s menšinami a
všeobecný boj proti politické nadřazenosti a
všudypřítomné korupci.

Takto prezentovaná
ideologie se jeví místním levicově smýšlejícím
naprosto právoplatná, navíc sociální
situace v Galicii přímo svádí k revoluci, a tak
tato směs levicových myšlenek nabývá na
urgenci, stále ale nikoli na radikalitě; revoluční
náboj bohatě postačí bez uchylování se
k násilí – lidé si již uvědomují, že
terorismus není řešením, když bych měla zmínit
nějaký fyzický akt protestu, tak popřípadě
vandalismus. Ani tomu se nicméně příliš neholduje,
když nepočítáme četné zdi popsané
nacionalistickými, independentistickými či
anarchofeministickými hesly.
Nejčastějším
projevem občanské nespokojenosti jsou demonstrace. Ve
Španělsku jsou demonstrace velice častým jevem, neboť lze
spatřovat ohrožené skupiny obyvatel na stále více
místech, ať už se jedná o dlouhodobě nezaměstnané,
propuštěné zaměstnance, zaměstnance s nepřijatelnými
podmínkami či studenty, kteří nemají příliš
nadějné vyhlídky. V mnoha oborech se projevila
ekonomická krize, kvůli níž přišel nemalý
počet lidí o práci a v horším případě
i o bydlení, které bylo zaštítěno již
nesplatitelnou hypotékou. Ostatně hnutí
15-M (2011) přímo z této nespokojenosti vzniklo a vzmohlo
se po celé zemi, autonomní správní celky
nevyjímaje. Na celostátní úrovni můžeme
jakožto nejviditelnější výsledek všeobecných
protestů pozorovat vznik nové politické strany
Podemos, která nyní
již několik let bojuje za sociální práva
občanů a především proti politické korupci.

Na
lokální úrovni se do popředí staví
kromě nejznámějších politických stran i
strany, které jsou (nebo se snaží být)
prospěšné v konkrétních geografických
podmínkách. V Galicii je to např.
Bloque Nacionalista Galego (BNG),
kde se propaguje právě výše zmíněný
levicově orientovaný program zaměřený především
na praktické řešení nejpalčivějších
sociálních problémů. Tím největším
je již od počátku ekonomické krize stále
hluboká nezaměstnanost, která ohrožuje nejen tradičně
vulnerabilní skupiny (starší 50 let, zdravotně
postižení, pracující ve ztrátovém
sektoru), ale především absolventy vysokých škol.
Osobně se znám s mnoha lidmi, kteří vystudovali
vysokou školu, nicméně ve svém oboru nenalezli práci,
proto se živí jako servírky, pouliční
muzikanti, nebo zkrátka pobírají podporu v
nezaměstnanosti, která je nicméně zaručena pouze na
dobu určitou, což má za důsledek vytváření
stále větší chudoby. Také pracovní
podmínky se v mnoha ohledech zhoršily, a to jen na první
pohled nepatrnou úpravou v pracovní smlouvě. Než se
ale nedějete, z pracovního poměru na dobu neurčitou se
stane pracovní poměr na dobu určitou, z plného úvazku
se stane částečný, z pracovní smlouvy dohoda o
výkonu práce, z dohody o výkonu práce
ústní dohoda. Sama jsem tuto degradaci zažila před
dvěma roky a spousta mladých lidí i nadále
prokazatelně čelí podobným situacím, ze
kterých pramení značná sociální i
personální nejistota. Ze své osobní
zkušenosti znám pouze galicijskou realitu, nicméně
fakt, že Galicie je stále nejchudší oblastí
Španělska, napovídá, že tamní situace je
daleko více alarmující, než ve zbytku
království.
Pojďme
se přesunout od teorie k praxi. O co levicová hnutí v
Galicii usilují? Za co bojují? Jaká jsou jejich
hlavní hesla, programy, projekty a inspirace? O inspiracích
jsem se již výše zmínila, myšlenka sociálního,
spravedlivého, tolerantního a neúplatného
státu je většině hnutí společná,
radikálnější levice samozřejmě polemizuje s
udržitelností státu jakožto zaštiťující
entity pro lidské soužití. Podívejme se tedy na
jednotlivé organizace z hlediska jejich způsobu manifestace.
A to přímo zevnitř jedné z nejvýznamnějších
pouličních událostí roku, prvomájové
demonstrace (či demonstrací), k jejímž účastníkům jsem dlouholetě patřila, nyní přicházím s kritickým pohledem migranta.

Přilétám
do Santiaga de Compostela v sobotu ráno, 30. dubna, již v
očekávání revolučního ducha, který
má následující den ovládnout
ulice. Jako vždy, v pravé poledne. Velký transparent
mě poučuje o tom, že manifestační průvod bude mít
počátek v místě zvaném
Porta de
Camino (obvyklé místo
shromáždění byl vždy park
Alameda,
který je ale momentálně v okoupení pouťových
atrakcí u příležitosti každoročních
slavností na památku apoštola sv. Jakuba, k jehož
hrobce sem přichází religiózní poutníci
z celého světa). Navštěvuji právě probíhající
slavnosti jara na ulici
San Pedro i
staré známé taverny v historickém centru,
načež v neděli vstávám a vyrážím
pozdě, s nadějí, že průvod ještě zastihnu na počátku
cesty, stíhám jej nicméně až poté, co
přešel náměstí
Praza de Cervantes a
dozvuky hesel se ozývají již z ulice
Preguntoiro.
Rychle se vmísím
do davu, když v tom si uvědomuji, že vůbec nejsem v davu, ale ve
shluku asi maximálně 40 lidí. Vidím ale, že se
jedná pouze o demonstraci jedné jediné
organizace -
CNT (Confederación Nacional de Traballo – Národní
konfederace práce). Toto
uskupení je celonárodní anarcho-syndikalistickou
organizací s lokálními frakcemi a jeho název
napovídá, že ústředním programem je boj
za důstojné pracovní podmínky (především
dělnické třídy, která je opravdu nazývána
„dělnickou třídou“). Dále CNT bojuje za sociální
rovnost, občanské svobody, to vše v rámci autonomní
galicijské samosprávy (rozumějme samostatném
státním zřízení).
Zaznívají
hesla jako např. „Contra estado / contra capital / loita
obreira / loita sindical“ (Proti kapitálu / proti státu
/ boj dělníků / boj syndikátu), „A loita está
na rúa e non nos parlamentos.“ (Boj se děje na ulicích,
nikoli v parlamentech.), „Que non se xoga coa clase traballadora.“
(Dělnická třída není panenka na hraní.),
nebo „O capitalismo é o terrorismo.“ (Největší
terrorismus je kapitalismus.). Z
projevu jednoho z představitelů na závěrečném
shromáždění cítím však jakýsi
idealismus hraničící s utopií, když hovoří
o vytvoření nové společnosti, kde si jsou všichni
rovni a o boji dělnické třídy. Pokud však vezmeme v
potaz onu rovnost jako rovnoprávnost či rovnost příležitostí
a onen boj jako anarcho-syndikalistickou revoluci, jsme blíže
stavu, který by mohl někdy v budoucnu nastat, a který
je posléze též zmiňován spolu s kritikou
nadnárodních společností, jež jsou označeny
za monstra.

To
už však prochází kolem průvod jiné
demonstrace, který vyšel z náměstí
Praza
Roxa zhruba ve stejnou dobu, a
který je již daleko početnější. Zde se setkává
hned několik anarchistických i levicových politických
organizací, jako např.
CIG (Confederación Intersindical Galega – Galicijská
intersyndikální konfederace), Galiza Nova (Nová
Galicie), BNG, anebo
čerstvě vzniklý studentský levicový spolek
Erguer (Povstání). Tento
průvod je zakončen na náměstí
Praterías
sousedícím s katedrálou. Potkávám
kamarádku Isabelle a jejího manžela, aktivní
členy BNG, kousek opodál pomáhá s držením
transparentu jejich šesnáctiletá dcera, členka výše
zmíněného studentského hnutí. Řečníci
oslavující První máj jakožto svátek
všech pracujících vzpomínají na událost,
která se stala před 130 lety v USA. Při masivních
dělnických protestech za lepší pracovní
podmínky, jejichž centrem bylo Chicago, byli policií
zastřeleni čtyři demonstranti, stovky lidí byly zraněny.
Např. CIG připomínají, že sociální
vyloučenost dělnické třídy je patrná i dnes,
pročež je nutno bojovat proti kapitalistickému
vykořisťování. CIG si klade za cíl též
poněkud utopistickou konstrukci beztřídní
společnosti, ale též společnosti, jež je spravedlivá
a solidární, jež je součástí světa,
kde jsou všechny národy svobodné. A pak všichni
sborově zpíváme Internacionálu v galicijštině.
Zpíváme Internacionálu. Internacionálu. !
. Následuje další proslov. BNG se vymezuje proti
vysoké nezaměstnanosti a s tím souvicejícímu
odlivu mladých absolventů do zahraničí, též
proti tomu, že platy i sociální dávky jsou v
Galicii o hodně nižší, než kdekoli jinde ve Španělsku.
Tato politická strana chce učinit konec zneužívání
a diskriminace, chce vytvořit adekvátní pracovní
podmínky a garantovat všem právo důstojně žít
a pracovat ve vlastní zemi. To je dle BNG snadněji
dosažitelné, pokud Galicie nabyde suverenity. A pak všichni
sborově zpíváme galicijskou hymnu.

Při
obědě s Isabelle a její rodinou probíráme
program BNG a jeho realizaci, inspiraci této strany i jiných
levicových hnutí tradičním komunismem a velkou
angažovanost mladých. Neboť pocházím, odkud
pocházím, nabízí se zásadní
otázka. Vhazuji do diskuse srovnání tohoto
„nového“ komunismu s totalitními režimy na
komunismu založenými. Vychází nám
tvrzení, že dnešní galicijští komunisté
dokážou vcelku reálně adaptovat tradiční
komunistickou ideologii na aktuální sociální
problémy, což je komunismus převeden do úplně jiné
praxe, než na jakou jsme byli zvyklí za komunistického
režimu například my v Československu. Jedná se totiž
o systém založený na standardních principech
demokracie, které jsou dnešními takzvanými
demokraciemi nezřídka potlačovány.
Během
zapálené diskuse jsem si povšimla transparentu
roztaženého nad vchodem do parku Alameda, stejného,
který jsem viděla i předchozí den, ale zaregistrovala
jsem jeden detail, který mi předtím unikl –
demonstrace s počátkem v Porta de Camino začíná
v 19h. V ten moment jsem si připadala, jako bych se škvírou
v časoprostorovém kontinuu protáhla o něco nazpět.
Neznamenalo to ale nic jiného, než že opravdu hlavní
demonstrace dne mě teprve ještě čekala.
Po
náležité odpolední siestě se tedy vydávám na třetí prvomájové shromáždění,
jehož hlavní téma bylo již dopředu vymezeno – proti
rasismu a xenofobii. Sice se na této akci sešlo méně
lidí, než na demonstraci druhé, kvantitu však
rozhodně přebila kvalita. Několik minut poté, co se průvod
rozpohyboval směrem do historického centra, se ke mě
přifařil pán středního věku (čímž mám
na mysli asi 50 let) a španělsky se mě zeptal, kdo tuhle akci
organizuje. To mi bylo podezřelé, ale i tak jsem mu pravdivě
odpověděla (v galicijštině): „Lidé.“

Hlavní
poslání manifestace bylo již od začátku jasné,
zaznívají hesla na podporu uprchlíků, jako např.
„Ningúna persona é
ilegal!“ - Žádný člověk není ilegální!
Postupně se ukazuje, že toto
poněkud úzké téma slouží též
jako rámec pro protest proti nejvíce alarmujícím
skutečnostem, které v Galicii obyvatele sužují, jako
je např. násilí na ženách („Se
tocas a ela, toca nos a todas!“ –
Jestli na ni sáhneš, sáhni
na nás všechny!“),
problematika bydlení („Nin
casas sen xente, nin xente sen casa.“ – Ani
domy bez lidí, ani lidé bez domovů.“),
korupce, nebo věznění anarchistických aktivistů
(„Non pode ser, non pode ser, os
probes na cadea e os corruptos no poder!“ -
Tak to přece nejde, tak to přece
nejde, chudí sedí ve vězení, korupčníci
vládnou zemi!“ Opět znějí již známé fráze mířené proti
kapitalismu.
Co
však je na této demonstraci jiné, je její
intenzita. Všudypřítomné petardy, kouř, sirény.
Stoupající adrenalin. Pocit nebezpečí. Na ulici
postávají ti samí policejní příslušníci,
jako dopoledne, tentokráte jsou ale navíc vybaveni
helmami. Nicméně žádné násilnosti se
nekonají, jako ostatně vždy.. Jedinou obětí se stává odpadkový koš explodující po vhození
několika petard. Je tohle zločin oproti zločinům, které
páchá stát na nevinných občanech? Hlavou
mi pouze probíhá jedno z dnešních hesel v
pozměněné formě: „Největší vandalismus je
kapitalismus.“
Epilog.
Taverna Javichi ležící
ve střední části ulice San
Pedro. Za barem její majitel,
zavalitý Javi, který rozrážel včera svými
tučnými lokty štamgasty postávající
kolem jeho stánku s pivem, aby mě po více, než roce
upoceně objal v nekonečném davu proudícím
pomalým posunem vstříc slavnostem jara. Přichází
postarší pár. Pán se ptá, zda barman
mluví anglicky. Javi rezolutně odpovídá, že
nikoli. Já, u baru stojící a mladé bílé
víno z typické mističky pijící, nabízím
se k překladu. Pán si přeje něco silného pro něj a
svou paní, která má rýmu. Doporučuji
typickou pálenku augardente,
což se setkává s
úspěchem a vychází najevo, že manželé
jsou z Dánska. Zapředu s pánem hovor, který se
přirozeně stočí na sociální situaci ve
Španělsku, a to, co mi pán vypráví o dánské
politice sociálního blahobytu, zní mi jako
utopie, nad kterou jsem se dnešního dne pozastavovala v
souvislosti s projekcemi zdejších levicových spolků.
Nyní jsem si uvědomila, že stát podporující
a realizující sociální rovnost opravdu
může existovat, a že může jít ve všech směrech
příkladem současnému Španělsku. Současnému
Španělsku, které se momentálně nachází
v období chaotického bezvládí, k němuž
přispěla každodenně odhalovaná velkokorupce. Můžeme
pouze doufat, že volby přinesou změnu. Právě v tomto
mezidobí si lidé mají možnost uvědomit, že
velké politické strany zkorodované korupcí
již nemají ve vládě místo, a šanci by tak
měly dostat menší strany s ujasněným politickým
profilem. Uvidíme, zda se španělský královský
kůň konečně vzchopí, a zda Galicie přestane vlát
na jeho divokém ohonu. Na ohonu, který se za pouhý
týden stihl opět stát mým druhým
domovem.
