The Twilight of "Homo Economicus"

A very interesting and inspirative little book crossed my hands. It is actually a transcription of an interview or a non-formal conversation of a Czech publicist Roman Chlupatý with a renowned Czech economist Tomáš Sedláček and a Canadian mathematician and publicist David Orrell.  The title „The Twilight of Homo Economicus“ (Soumrak Homo Economicus)  give us a hint about the main topic which is very understandably, yet in a detailed way explained to the reader.

In short, both specialists agree on what is the principal cause of the global economical crisis – the high wages of the bankers and their almost infinite power. Money and the power. 

There is crisis everywhere but the bankers always keep their salaries high and even increased. Sedláček points out that our overall trust in the economy is based on something very similar to the religious belief – that everything is going to be solved itself, somehow, someday, by the invisible hand of the market. But this is of course a big illusion, a myth. Also, the universal measure of the state economy yielded in the values of GDP is very misleading. It does not say anything significant about the economical raise or fall. There are only very few people who profit from the apparent economical improvement of a state. The gaps between rich and poor are growing larger.

If we dig deeper searching for a reason for our strong belief in economy, we reveal  nothing more that we are literally possessed by numbers. The numbers were always present in ancient philosophy, then in medieval theology and mystics. Then we have rennaisance science, Newton .. Newton could use a simple equation for any relation observed. Unfortunately, the economists wanted to follow this simplicity in their models. But surprisingly the models do not work. One could think this would change with the quantum mechanics, but there we find another problem – we cannot predict anything. Orrell, whose major are mathematical non-linear models, is underlying the fact that in economy the predictions cannot work – because they are based on the models that are developing throughout the spectre and by the time cease to be reliable (basically with every encounter with a bifurcation or emergent behaviour – we are simply following indeed the same scheme that we can observe in deterministic chaos models). In short, economical prognosis is not sustainable, even not possible! We can rely on probability in the weather forecast, it does not harm  anybody when we know something more or less accurate here. But in the terms of economy it is required to be precise. But probability does not promise such an output! Let´s just think for a while about e.g. cellular automata (Orrell´s example) or even more simplier, about table football (my example).

Economy basically doesn´t have and also cannot have the principle of uncertainty which is implemented to any theory working with probability. Moreover, we should also consider the uncertainty of uncertainty! Not to speak about the probability of probability! And after all not to mention that even the very first model can be wrong. Sedláček and Orrell found out that economy actually follows wrong models.

People are addicted to numbers. Numbers are gods for economists, economists are gods for non-economists. This is seriously a religion! But we are not able to admit that this is only a blind faith that doesn´t lead us anywhere. And this is dangerous.

But it is important to point out what has been already highlighted - that the most harmful are not the wrong theories and models (they can be always reconsidered, reviewed and continuously replaced). The worst danger lies actually in the power. The mainstream economical trend. The top of the mountain consisted of bankers, the millionaires who do not have any serious plans to change anything in this for them very prosperous system.

We´ve really been going hard for too long ..

Jeden den uvnitř galicijské levice

        Pro někoho, kdo se po více, než roce, chystá na místo činu, je návrat vždy pln neurčitého tušení, snažení se nic neočekávat, nicméně z toho pravděpodobně plynoucího podvědomého stresu. Namísto plačtivé nostalgie ale přišla sprcha krásných a nezapomenutelných momentů nahrnutých do jediného týdne; následující řádky spadají do rámce pouhého jednoho dne. 

         Po šesti letech, z nichž pět jsem ukrojila ze svého života a údajně darovala Santiagu de Compostela, jsem si uvědomila, že jsem spíše darovala tento kus koláče celé Galicii, čili severozápadnímu cípu Španělska, v jehož srdci Santiago leží. O Santiagu toho všichni mnoho slyšeli, ale nikdo neslyšel o Galicii. Santiago sice není moc velké město, je nicméně hlavním městem Galicie - centralizuje se zde galicijská kultura, parlament, a je to též mimo jiné významné centrum mnoha anarchistických či jinak levicových uskupení.

     Po celém španělském severu se táhne (s pomlkami) jakási samostatně správní zóna skládající se z Katalánska, Baskitska a Galicie. O prvních dvou se toho ví mnoho – Katalánsko je již nějakou dobu adeptem na osamostatnění se od Španělska jakožto země sociálně, kulturně i ekonomicky soběstačná; Baskitsko si vysloužilo svou nechvalnou pověst nemála pokusy o své osamostatnění za pomoci teroristických útoků radikálních separatistů. A Galicie? Co o ní víme? Pramálo, ba nic. Nedává totiž svou existenci nijak na odiv, což je jí samosebou velice na škodu. Neuškodí však připomenout, že též v Galicii nikdy nebylo málo pohnutek vedoucích k její nezávislosti na usurpátorském španělském státě. Nicméně Galicie si nikdy moc nevyskakovala, navzdory svému statusu vůbec nejchudšího španělského regionu.

       Co chybí zemi, která má svou vlastní kulturu, tradici, jazyk i zákony? Samostatnost. I nějaké to ekonomické bohatství by se našlo, kdyby přišlo na lámání půdy. Protože je ale Galicie všeobecně umírněnější, nenajdeme zde žádná radikální separatistická hnutí, nýbrž spíše tradičně-levicové „independentistické“ organizace. Co se myslí oním „tradičně-levicové“? Touto složeninou chci odkázat k původnímu marxismu, který byl zaměřen především sociálně, zabýval se pracovními podmínkami dělnické třídy, tvrdě kritizoval kapitalismus; zároveň se zde tento tradičně marxistický pohled mísí s revolučními prvky zapatismu a raným jihoamerickým komunismem. „Independentismem“ se myslí jakási lehčí forma separatismu (už jen ten název „separatismus“ v mnoha z nás automaticky evokuje terorismus); je to zkrátka nenásilné hnutí za nezávislost a kompletní autonomii, podobně jako je chápána nezávislost v Katalánsku.

   Raději ještě zdůrazním zmíněnou inspiraci tradičním komunismem, kterou téměř všechna mladá levicová hnutí i politické strany v Galicii prosazují. Tato inspirace skutečně vychází z oné ještě nepokřivené vize sociálního státu, beztřídní společnosti a občanských svobod. Pro tuto referenci byly též zvoleny příhodné symboly, jako je rudá hvězda nebo srp a kladivo, které můžeme v hojném počtu vídat na vlajkách levicových organizací při jakékoli demonstraci. Nejedná se tedy o pouhý boj proti kapitalismu tradičně proklamovaný anarchistickými hnutími, nicméně ucelený politický program, který má za cíl dosažení občanských svobod pro každého, zejména v pracovně-právních vztazích, sociálním statusu znevýhodněných skupin či přístupu ke vzdělání; k tomu se dnes přidává navíc solidarita s menšinami a všeobecný boj proti politické nadřazenosti a všudypřítomné korupci.

       Takto prezentovaná ideologie se jeví místním levicově smýšlejícím naprosto právoplatná, navíc sociální situace v Galicii přímo svádí k revoluci, a tak tato směs levicových myšlenek nabývá na urgenci, stále ale nikoli na radikalitě; revoluční náboj bohatě postačí bez uchylování se k násilí – lidé si již uvědomují, že terorismus není řešením, když bych měla zmínit nějaký fyzický akt protestu, tak popřípadě vandalismus. Ani tomu se nicméně příliš neholduje, když nepočítáme četné zdi popsané nacionalistickými, independentistickými či anarchofeministickými hesly.

        Nejčastějším projevem občanské nespokojenosti jsou demonstrace. Ve Španělsku jsou demonstrace velice častým jevem, neboť lze spatřovat ohrožené skupiny obyvatel na stále více místech, ať už se jedná o dlouhodobě nezaměstnané, propuštěné zaměstnance, zaměstnance s nepřijatelnými podmínkami či studenty, kteří nemají příliš nadějné vyhlídky. V mnoha oborech se projevila ekonomická krize, kvůli níž přišel nemalý počet lidí o práci a v horším případě i o bydlení, které bylo zaštítěno již nesplatitelnou hypotékou. Ostatně hnutí 15-M (2011) přímo z této nespokojenosti vzniklo a vzmohlo se po celé zemi, autonomní správní celky nevyjímaje. Na celostátní úrovni můžeme jakožto nejviditelnější výsledek všeobecných protestů pozorovat vznik nové politické strany Podemos, která nyní již několik let bojuje za sociální práva občanů a především proti politické korupci.

      Na lokální úrovni se do popředí staví kromě nejznámějších politických stran i strany, které jsou (nebo se snaží být) prospěšné v konkrétních geografických podmínkách. V Galicii je to např. Bloque Nacionalista Galego (BNG), kde se propaguje právě výše zmíněný levicově orientovaný program zaměřený především na praktické řešení nejpalčivějších sociálních problémů. Tím největším je již od počátku ekonomické krize stále hluboká nezaměstnanost, která ohrožuje nejen tradičně vulnerabilní skupiny (starší 50 let, zdravotně postižení, pracující ve ztrátovém sektoru), ale především absolventy vysokých škol. Osobně se znám s mnoha lidmi, kteří vystudovali vysokou školu, nicméně ve svém oboru nenalezli práci, proto se živí jako servírky, pouliční muzikanti, nebo zkrátka pobírají podporu v nezaměstnanosti, která je nicméně zaručena pouze na dobu určitou, což má za důsledek vytváření stále větší chudoby. Také pracovní podmínky se v mnoha ohledech zhoršily, a to jen na první pohled nepatrnou úpravou v pracovní smlouvě. Než se ale nedějete, z pracovního poměru na dobu neurčitou se stane pracovní poměr na dobu určitou, z plného úvazku se stane částečný, z pracovní smlouvy dohoda o výkonu práce, z dohody o výkonu práce ústní dohoda. Sama jsem tuto degradaci zažila před dvěma roky a spousta mladých lidí i nadále prokazatelně čelí podobným situacím, ze kterých pramení značná sociální i personální nejistota. Ze své osobní zkušenosti znám pouze galicijskou realitu, nicméně fakt, že Galicie je stále nejchudší oblastí Španělska, napovídá, že tamní situace je daleko více alarmující, než ve zbytku království.

        Pojďme se přesunout od teorie k praxi. O co levicová hnutí v Galicii usilují? Za co bojují? Jaká jsou jejich hlavní hesla, programy, projekty a inspirace? O inspiracích jsem se již výše zmínila, myšlenka sociálního, spravedlivého, tolerantního a neúplatného státu je většině hnutí společná, radikálnější levice samozřejmě polemizuje s udržitelností státu jakožto zaštiťující entity pro lidské soužití. Podívejme se tedy na jednotlivé organizace z hlediska jejich způsobu manifestace. A to přímo zevnitř jedné z nejvýznamnějších pouličních událostí roku, prvomájové demonstrace (či demonstrací), k jejímž účastníkům jsem dlouholetě patřila, nyní přicházím s kritickým pohledem migranta.

Přilétám do Santiaga de Compostela v sobotu ráno, 30. dubna, již v očekávání revolučního ducha, který má následující den ovládnout ulice. Jako vždy, v pravé poledne. Velký transparent mě poučuje o tom, že manifestační průvod bude mít počátek v místě zvaném Porta de Camino (obvyklé místo shromáždění byl vždy park Alameda, který je ale momentálně v okoupení pouťových atrakcí u příležitosti každoročních slavností na památku apoštola sv. Jakuba, k jehož hrobce sem přichází religiózní poutníci z celého světa). Navštěvuji právě probíhající slavnosti jara na ulici San Pedro i staré známé taverny v historickém centru, načež v neděli vstávám a vyrážím pozdě, s nadějí, že průvod ještě zastihnu na počátku cesty, stíhám jej nicméně až poté, co přešel náměstí Praza de Cervantes a dozvuky hesel se ozývají již z ulice Preguntoiro. Rychle se vmísím do davu, když v tom si uvědomuji, že vůbec nejsem v davu, ale ve shluku asi maximálně 40 lidí. Vidím ale, že se jedná pouze o demonstraci jedné jediné organizace - CNT (Confederación Nacional de Traballo – Národní konfederace práce). Toto uskupení je celonárodní anarcho-syndikalistickou organizací s lokálními frakcemi a jeho název napovídá, že ústředním programem je boj za důstojné pracovní podmínky (především dělnické třídy, která je opravdu nazývána „dělnickou třídou“). Dále CNT bojuje za sociální rovnost, občanské svobody, to vše v rámci autonomní galicijské samosprávy (rozumějme samostatném státním zřízení).

       Zaznívají hesla jako např. „Contra estado / contra capital / loita obreira / loita sindical“ (Proti kapitálu / proti státu / boj dělníků / boj syndikátu), „A loita está na rúa e non nos parlamentos.“ (Boj se děje na ulicích, nikoli v parlamentech.), „Que non se xoga coa clase traballadora.“ (Dělnická třída není panenka na hraní.), nebo „O capitalismo é o terrorismo.“ (Největší terrorismus je kapitalismus.). Z projevu jednoho z představitelů na závěrečném shromáždění cítím však jakýsi idealismus hraničící s utopií, když hovoří o vytvoření nové společnosti, kde si jsou všichni rovni a o boji dělnické třídy. Pokud však vezmeme v potaz onu rovnost jako rovnoprávnost či rovnost příležitostí a onen boj jako anarcho-syndikalistickou revoluci, jsme blíže stavu, který by mohl někdy v budoucnu nastat, a který je posléze též zmiňován spolu s kritikou nadnárodních společností, jež jsou označeny za monstra.

       To už však prochází kolem průvod jiné demonstrace, který vyšel z náměstí Praza Roxa zhruba ve stejnou dobu, a který je již daleko početnější. Zde se setkává hned několik anarchistických i levicových politických organizací, jako např. CIG (Confederación Intersindical Galega – Galicijská intersyndikální konfederace), Galiza Nova (Nová Galicie), BNG, anebo čerstvě vzniklý studentský levicový spolek Erguer (Povstání). Tento průvod je zakončen na náměstí Praterías sousedícím s katedrálou. Potkávám kamarádku Isabelle a jejího manžela, aktivní členy BNG, kousek opodál pomáhá s držením transparentu jejich šesnáctiletá dcera, členka výše zmíněného studentského hnutí. Řečníci oslavující První máj jakožto svátek všech pracujících vzpomínají na událost, která se stala před 130 lety v USA. Při masivních dělnických protestech za lepší pracovní podmínky, jejichž centrem bylo Chicago, byli policií zastřeleni čtyři demonstranti, stovky lidí byly zraněny. Např. CIG připomínají, že sociální vyloučenost dělnické třídy je patrná i dnes, pročež je nutno bojovat proti kapitalistickému vykořisťování. CIG si klade za cíl též poněkud utopistickou konstrukci beztřídní společnosti, ale též společnosti, jež je spravedlivá a solidární, jež je součástí světa, kde jsou všechny národy svobodné. A pak všichni sborově zpíváme Internacionálu v galicijštině. Zpíváme Internacionálu. Internacionálu. ! . Následuje další proslov. BNG se vymezuje proti vysoké nezaměstnanosti a s tím souvicejícímu odlivu mladých absolventů do zahraničí, též proti tomu, že platy i sociální dávky jsou v Galicii o hodně nižší, než kdekoli jinde ve Španělsku. Tato politická strana chce učinit konec zneužívání a diskriminace, chce vytvořit adekvátní pracovní podmínky a garantovat všem právo důstojně žít a pracovat ve vlastní zemi. To je dle BNG snadněji dosažitelné, pokud Galicie nabyde suverenity. A pak všichni sborově zpíváme galicijskou hymnu.

        Při obědě s Isabelle a její rodinou probíráme program BNG a jeho realizaci, inspiraci této strany i jiných levicových hnutí tradičním komunismem a velkou angažovanost mladých. Neboť pocházím, odkud pocházím, nabízí se zásadní otázka. Vhazuji do diskuse srovnání tohoto „nového“ komunismu s totalitními režimy na komunismu založenými. Vychází nám tvrzení, že dnešní galicijští komunisté dokážou vcelku reálně adaptovat tradiční komunistickou ideologii na aktuální sociální problémy, což je komunismus převeden do úplně jiné praxe, než na jakou jsme byli zvyklí za komunistického režimu například my v Československu. Jedná se totiž o systém založený na standardních principech demokracie, které jsou dnešními takzvanými demokraciemi nezřídka potlačovány.

   Během zapálené diskuse jsem si povšimla transparentu roztaženého nad vchodem do parku Alameda, stejného, který jsem viděla i předchozí den, ale zaregistrovala jsem jeden detail, který mi předtím unikl – demonstrace s počátkem v Porta de Camino začíná v 19h. V ten moment jsem si připadala, jako bych se škvírou v časoprostorovém kontinuu protáhla o něco nazpět. Neznamenalo to ale nic jiného, než že opravdu hlavní demonstrace dne mě teprve ještě čekala.

      

        Po náležité odpolední siestě se tedy vydávám na třetí prvomájové shromáždění, jehož hlavní téma bylo již dopředu vymezeno – proti rasismu a xenofobii. Sice se na této akci sešlo méně lidí, než na demonstraci druhé, kvantitu však rozhodně přebila kvalita. Několik minut poté, co se průvod rozpohyboval směrem do historického centra, se ke mě přifařil pán středního věku (čímž mám na mysli asi 50 let) a španělsky se mě zeptal, kdo tuhle akci organizuje. To mi bylo podezřelé, ale i tak jsem mu pravdivě odpověděla (v galicijštině): „Lidé.“

      Hlavní poslání manifestace bylo již od začátku jasné, zaznívají hesla na podporu uprchlíků, jako např. „Ningúna persona é ilegal!“ - Žádný člověk není ilegální! Postupně se ukazuje, že toto poněkud úzké téma slouží též jako rámec pro protest proti nejvíce alarmujícím skutečnostem, které v Galicii obyvatele sužují, jako je např. násilí na ženách („Se tocas a ela, toca nos a todas!“ – Jestli na ni sáhneš, sáhni na nás všechny!“), problematika bydlení („Nin casas sen xente, nin xente sen casa.“ – Ani domy bez lidí, ani lidé bez domovů.“), korupce, nebo věznění anarchistických aktivistů („Non pode ser, non pode ser, os probes na cadea e os corruptos no poder!“ - Tak to přece nejde, tak to přece nejde, chudí sedí ve vězení, korupčníci vládnou zemi!“ Opět znějí již známé fráze mířené proti kapitalismu.

      Co však je na této demonstraci jiné, je její intenzita. Všudypřítomné petardy, kouř, sirény. Stoupající adrenalin. Pocit nebezpečí. Na ulici postávají ti samí policejní příslušníci, jako dopoledne, tentokráte jsou ale navíc vybaveni helmami. Nicméně žádné násilnosti se nekonají, jako ostatně vždy.. Jedinou obětí se stává odpadkový koš explodující po vhození několika petard. Je tohle zločin oproti zločinům, které páchá stát na nevinných občanech? Hlavou mi pouze probíhá jedno z dnešních hesel v pozměněné formě: „Největší vandalismus je kapitalismus.“

        Epilog. Taverna Javichi ležící ve střední části ulice San Pedro. Za barem její majitel, zavalitý Javi, který rozrážel včera svými tučnými lokty štamgasty postávající kolem jeho stánku s pivem, aby mě po více, než roce upoceně objal v nekonečném davu proudícím pomalým posunem vstříc slavnostem jara. Přichází postarší pár. Pán se ptá, zda barman mluví anglicky. Javi rezolutně odpovídá, že nikoli. Já, u baru stojící a mladé bílé víno z typické mističky pijící, nabízím se k překladu. Pán si přeje něco silného pro něj a svou paní, která má rýmu. Doporučuji typickou pálenku augardente, což se setkává s úspěchem a vychází najevo, že manželé jsou z Dánska. Zapředu s pánem hovor, který se přirozeně stočí na sociální situaci ve Španělsku, a to, co mi pán vypráví o dánské politice sociálního blahobytu, zní mi jako utopie, nad kterou jsem se dnešního dne pozastavovala v souvislosti s projekcemi zdejších levicových spolků. Nyní jsem si uvědomila, že stát podporující a realizující sociální rovnost opravdu může existovat, a že může jít ve všech směrech příkladem současnému Španělsku. Současnému Španělsku, které se momentálně nachází v období chaotického bezvládí, k němuž přispěla každodenně odhalovaná velkokorupce. Můžeme pouze doufat, že volby přinesou změnu. Právě v tomto mezidobí si lidé mají možnost uvědomit, že velké politické strany zkorodované korupcí již nemají ve vládě místo, a šanci by tak měly dostat menší strany s ujasněným politickým profilem. Uvidíme, zda se španělský královský kůň konečně vzchopí, a zda Galicie přestane vlát na jeho divokém ohonu. Na ohonu, který se za pouhý týden stihl opět stát mým druhým domovem.